Nemůže se nám ten nebarevný svět, který popisujete ve svých vzpomínkách, vrátit v nějaké podobě i dnes? Že opět zmizí osobitost a pestrost a bude nahrazena šedí průměrnosti, kterou bude tentokrát diktovat jen jiná ideologie – určená manažery zábavy a konzumu.
Ano, tomuto tlaku jsme dnes už vystaveni. A já ta šedesátá léta, přestože jsem je nazval nebarevná, zároveň vnímám jako poslední dobu, kdy lidé měli ještě svůj individuální příběh, kdy i místa měla příběh, protože svět ještě nebyl propojený. Ale už v sedmdesátých letech, kdy u nás nastoupila normalizace, na Západě začal konzumismus – a oba tyto směry se dnes propojují v globalizaci. Mám tedy za to, že svět se vydal touto cestou už v sedmdesátých letech, a to všude. Na konci knížky vzpomínám, jak jsme se počátkem sedmdesátých let radostně stěhovali na sídliště, a podobně i globalizace stěhuje lidi do jednoho unifikovaného celosvětového sídliště. A přitom v tomto směru není nic krásnějšího, než kulturní rozdíly a jednotlivosti, jimiž se lišíme. Ale to v současném světě mizí takovým tempem, že se bojím, abychom nakonec nežili v jednom velkým lágru. Takže zmíněná nebezpečí jsou tady pořád, akorát mají jinou podobu.
A možná, že vaše nebarevné vzpomínky budou jednou vnímány jako barevné…
Bohužel, i to se může stát.
Kompletní rozhovor z Katolického týdeníku stahujte zde
Ptá se Jiří Peňás. Vyšlo v Katolickém týdeníku 04